" Není důležité KAM, ale je důležité JAK a S KÝM "

Proč máme holuba v muzeu



V zoologickém depozitáři v zámecké věži pardubického Zámku uchováváme živočicha, který měl v předloňském roce stoleté výročí. Ne, není tu žádný stoletý kmet ani před 100 lety nově popsaný druh. Právě naopak. Z prosklené skříně se na svět dívá pták, kterého již 100 let v přírodě nikdo živého neviděl. Nebude to veselé povídání, ale snad o to více poučné. Tím smutným jubilantem je holub stěhovavý.

Holub stěhovavý (Ectopistes migratorius) patřil k nejhojnějším ptákům Ameriky. V dějinách Evropy nenajdeme nic, co by se podobalo vášni ničit divokou přírodu a vědomě vyvražďovat divoká zvířata, jak tomu bylo v novém světě. Nesmírná hejna těchto holubů, které francouzští Kanaďané nazývali tourte (trouba, pitomec), hnízdila v listnatých lesích na východě Severní Ameriky. Stromy se prý ohýbaly pod tíhou jejich hnízd postavených těsně vedle sebe. Přírodovědec Alexander Wilson pozoroval na začátku 19. století hejno široké podle jeho odhadu 1,5 km a dlouhé 380 km. Vycházel z rychlosti letu těchto ptáků a z času mezi průletem prvního a posledního holuba, a odhadl že v hejnu muselo být 2 230 272 000 jedinců. Když ptáci usedli na stromy, lámaly se pod jejich tíhou větve, tolik jich bylo (přitom jeden holub nevážil víc než 200 – 250 g).

Holub stěhovavý byl v té době nesporně nejpočetnějším suchozemským ptákem světa a měl určitě významné místo v přirozených společenstvech amerického východu. Množství potravy spotřebované takovým hejnem bylo sice obrovské, ale ptáci nikdy nepocítili nedostatek. Živili se žaludy, semeny stromů a lesy byly bohaté a hluboké. Indiáni odedávna lovili určité množství těchto ptáků pro výborné maso, přesto byl holub stěhovavý v době, kdy přišli běloši do Ameriky, nejlépe prosperující druh.

Brzy ale nastal obrat. Při tazích na něj čekaly tisíce lovců, kteří stříleli nazdařbůh do hejn a ani se neobtěžovali sbíráním mrtvých těl. Jediným výstřelem tak padlo naráz sto mrtvých holubů. Prý pro radost. Během 19. století postihl holuba stěhovavého stejný osud jako severoamerického bizona a jeho početní stavy rychle prořídly. Ještě v r. 1811 jsou popisovány hnízdní kolonie neuvěřitelných rozměrů 6 x 60 km, kdy na jediném stromě bylo až 100 hnízd. Po roce 1870 však tyto velké hnízdní kolonie zcela zmizely a po roce 1880 bylo možno zaznamenat jen malá potulná hejnka. Roku 1899 byl střelen prokazatelně poslední holub stěhovavý a nedlouho potom zahynul i poslední chovaný exemplář v ZOO. V roce 1909 byla sice vypsána odměna 1500 dolarů za nalezení hnízdícího páru, ale tato odměna nebyla nikdy vyplacena. Téhož roku Robert Mac Clung napsal: „Jejich množství se vždy zdálo nevyčerpatelné jako kapky vody v oceánu či zrnka písku na jeho březích. Když se obrovská hejna vznesla do výše, zastínila slunce a bezpočet křídel zvedal skutečný vítr. Hodinu za hodinou se tito ptáci nesli oblohou a jejich množství vzbuzovalo obdiv k marnotratnému bohatství přírody. Ano, to byli holubi stěhovaví v minulých dobách.“

Máme-li se zmínit o tom, jak se holubi stěhovaví ocitli v pardubickém muzeu, musíme poněkud odbočit k osobě MUDr. Františka Hromádky. Byla to persóna vskutku výjimečná. Lékař Hromádka se narodil 22.ledna 1796 v Pardubicích a již od mládí projevoval velký zájem o přírodu, hlavně o ptáky. Během své lékařské praxe v Pardubicích nachytal mnoho pěvců a zastřelil velké množství dravců a vodních ptáků. Z dnešního pohledu jistě velmi krutá záliba, ale vlastně až do poloviny 20. století běžný způsob zoologického „výzkumu“ a dokumentace. Celý Hromádkův život byl prodchnut sběratelstvím zvířat a jejich následnou preparací. V tom dosáhl velké zručnosti, takže se stal vyhlášeným preparátorem v širokém okolí. Své umění naučil dceru, která mu v preparátorské činnosti pomáhala. Hromádkův syn, který odešel do Ameriky, posílal do Evropy lodí stažené kožky severoamerických druhů ptáků, které otcovu sbírku obohatili o řadu exotů. Když se život Dr. Hromádky nachýlil, odprodal 30.června 1881 svou obsáhlou sbírku čítající 1400 kusů vycpanin nově založenému Pardubickému muzeu za 3000 zlatých.

Hromádkova sbírka se stala základem zoologické sbírky Východočeského muzea. Syn lékaře Hromádky posílal svému otci jen „samé běžné druhy ptáků“ a jistě netušil, že některé z nich budou jednou skutečnými raritami. Mezi nimi zvláště dvojice holubů stěhovavých pocházejících ze Spojených států amerických z roku 1855. Téměř všechny jeho vycpaniny z USA jsou dnes uloženy v Národním muzeu v Praze, jenom to nejvzácnější – pár holubů stěhovavých – zůstalo v Pardubicích. Holubi se krčí v koutě zasklené vitríny a jsou dodnes výčitkou i smutným vykřičníkem. Připomínají, co že člověk – „vládce přírody“ – všechno dovede.

 

©  Vladimír Lemberk

 

MŮŽE SE VÁM LÍBIT