Buvolí zápasy v Indonésii



Tento druh zábavy je v Indonésii starý stovky let. Přestože je možné se s ním setkat i v jiných částech rozsáhlého ostrovního státu (například na ostrově Madura), buvolí zápasy v zemi Torajů mají svá specifika. Vodní buvoli jsou pro Toraje posvátná zvířata, což jim ovšem nijak nebrání v tom, aby jejich síly využívali při těžké práci na polích, jejich maso konzumovali při pohřebních rituálech a ještě před tím aby je využívali k pobavení při buvolích zápasech.

Buvolí aréna je prostor o velikosti zhruba poloviny fotbalového hřiště a je mu vyčleněno pokud možno vodorovné hliněné prostranství na kraji vesnice nebo až za ní. Bambusové tribuny kolem celé arény jsou tvořené několika řadami sedadel a pojmou až stovky diváků. Tyto tribuny však prostor arény zcela neuzavírají, aby zvířata mohla volně probíhat do okolního pralesa. Termín zápasů se určuje podle roční doby, množství práce na polích a není dopředu pevně dán – existují vesnice, kde se lidé tímto způsobem baví i dvakrát týdně, většinou však jen jednou za čtrnáct dní.

V den zápasů už od rána proudí z okolí směrem k aréně muži, vedle kterých pomalu kráčí buvoli. Každý buvol má v nozdrách provlečený dřevěný nebo umělohmotný kroužek, na který je připevněna dlouhá bambusová tyč. Majitel tak zvíře pevně ovládá, protože jakákoli prudká změna pohybu je pro buvola velmi bolestivá. Tím se také zabrání tomu, aby se zvířata napadla už v ulicích.

Samotnému souboji buvolů předchází souboj bookmakerů. S balíkem bankovek prochází tito muži mezi diváky a hlasitě vyvolávají, na které zvíře si u nich lze vsadit. Peníze směňují s úctyhodnou rychlostí. Jsou to vynikající herci – pokřikují, na oko se zlobí na váhavého sázkaře, a hned zase chválí každého, kdo u nich vsadí sebemenší peněžní obnos.

K zápasu přistupují dva buvoli vedení svými majiteli. Když je majitelé odvážou, několik vteřin se nic neděje. Oba buvoli na sebe upřeně hledí, ale vzápětí přijde obrovský náraz. Mohutné hlavy se pevně zaklesnou do sebe. Rohy o rozpětí větším než metr se zaklíní, strašný tlak stlačí zvířatům hlavy k zemi. Přesto se pokaždé jedno z nich vysmekne. Buď poodběhne a zaútočí znovu nebo ho soupeř žene po aréně. Zvířata ale váží několik metráků a tak nevydrží běžet příliš dlouho. Pokud některý z buvolů vyběhne z arény, jeho majitel prohrává a bookmaker vyplácí výhru.

To vše se samozřejmě děje za nadšeného řevu vesničanů. Ti velmi záhy opouštějí bezpečné bambusové tribuny a plni temperamentu pobíhají nebezpečně blízko u zápasících zvířat. Hlavně malí kluci tím předvádějí svou odvahu. Správné adrenalinové vzrušení se prý dostaví až tehdy, když odvážlivci běhají přímo mezi bojujícími buvoly. Utíkající zvíře se často rozběhne i za nimi. Pronásledovaní pak buď vyskočí na tribuny nebo spoléhají, že se buvol po pár metrech zastaví.

Souboje v naprosté většině případů nekončí smrtí poraženého, jsou však pro tato velká zvířata velmi vyčerpávající. V nejlepším případě je buvol jen poškrábán od konců protivníkova rohu, většinou ale mají krvácející šrámy po celém těle a často i na hlavě. Majitelé své zraněné miláčky po zápase pečlivě ošetří a rány desinfikují, takže za pár dnů jsou jejich bojovníci připraveni na další mač.