Ženu ani květinou neuhodíš



Ženu ani květinou neuhodíš – rafflésie by ji rovnou zabila…

Jedno z klasických ponaučení slušného chování pro muže praví: „ženu ani květinou neuhodíš“. V jihovýchodní Asii existuje ovšem květ, kterým by to po pravdě řečeno ani nešlo – tak je velký a těžký. Květy raflésií jsou dokonce největšími květy světa, měří v průměru více než metr a váží až 10 kilogramů. Přesto je najít v hustém porostu deštných pralesů není nikterak snadné.

 

*     *     *

 

Sir Thomas Stamford Raffles

Člověk nemusí nutně být botanikem, aby jeho srdce při pohledu na tak hýřivě velkou hříčku přírody zaplesalo. Snad každého musí uchvátit ty nečekané rozměry, vůně, barva i tvar květu. Koneckonců samotné hledání raflésií je velkým dobrodružstvím. Kdo si někdy vyzkoušel prodírání tropickým deštným pralesem a nekonečné vysekávání stezky mačetou, to potvrdí. Když na konci takového utrpení je objev obřího květu, zážitky jsou nezapomenutelné!

Podobně překvapen nečekaným divem přírody byl jistě i její neoficiální objevitel Thomas Stamford Raffles. Přesněji řečeno – raflésie znali domorodci mnohem dříve, ale sir Raffles byl první, kdo o nich přinesl písemnou zprávu s jejich popisem. Tento významný diplomat, badatel, historik a filolog patří k nejznámějším osobnostem v dějinách jihovýchodní Asie.

Narodil se 6.7.1781 na palubě lodi směřující z Jamajky do Anglie. Možná právě pro tyto okolnosti porodu mu sudičky daly do vínku neklidného ducha a dobrodružnou povahu. Když totiž v roce 1811 připadla koloniální nadvláda nad Indonéským souostrovím Británii, třicetiletý Raffles byl mezi prvními, kteří se do této ostrovní říše ve službách vlasti vydali. Mladý ambiciózní lord Raffles se stal v roce 1815 guvernérem na Jávě a Sumatře. Po skončení tříletého období v pozici guvernéra založil r. 1819 ve strategicky výhodné poloze na konci Malajského poloostrova přístavní město Singapur.

Zásluhy lorda Rafflese jsou vskutku obdivuhodné. Podařilo se mu kupříkladu objevit v pralesích Jávy po staletí pohřbený budhistický chrám Borobudur (dnes významnou památku UNESCO). Popsal zvyky a jazyk domorodých obyvatel Sumatry, zaznamenal slovesnou tvořivost i kulturu obyvatel mnoha oblastí Indonésie a konec konců se zasloužil i o objev největších květů této planety. Naprosto zaslouženě byli tito obři rostlinné říše pojmenováni jako Rafflesia arnoldii po něm a jeho kolegovi botaniku Dr. Josephu Arnoldovi.

 

Malý obří parazit

Možná se to zdá být překvapivé, ale největší květy jsou vlastně parazity. Dokonce v rámci ostatních parazitických rostlin patří raflésie k těm nejvíce specializovaným – nemají stonek, listy ani kořeny! Nemají ani zelené barvivo chlorofyl a nejsou proto schopny fotosyntézy. Pokud právě nekvetou, nedají se tedy v pralese prakticky vůbec zjistit. Jsou dokonale ukryty v těle svého hostitele, kterým jsou popínavé liány stromové révy rodu Tetrastigma. Vlákna parazitické raflésie prorůstají pletivem liány a získávají z ní vodu i veškeré živiny nutné pro život.

Doposud není jasné, jak dlouho musí raflésie žít v pletivu liány rodu Tetrastigma, aby mohla vykvést. Ví se však, že pupeny květů začínají na hostitelském stonku liány vyrůstat již plných 19 – 21 měsíců před rozvinutím květu. Děje se tak zpravidla v místech, kde se liána dotýká země, plazí se po jejím povrchu nebo je dokonce zakryta spadaným listím a tenkou vrstvou humusu. Pupeny připomínají hnědočerveně zbarvenou hlávku zelí a v hustém podrostu deštného pralesa jsou snadno k přehlédnutí. Pět měsíců před rozvinutím květu má pupen průměr asi 10 centimetrů. Neustále roste; průměr 15 centimetrů dosahuje dva až tři měsíce před úplným rozvinutím a průměru 25 centimetrů přibližně 20 až 30 dní před rozkvětem. Tato čísla, stejně jako řada dalších detailů ze skrytého života tohoto podivuhodného rostlinného parazita, byla vědci zjištěna teprve nedávno.

 

Reprodukce

Když se květy raflésií konečně otevřou, zalije se okolní prales nevábným puchem. Ano, největší květy opravdu nevoní! A to jsem zdaleka nepoužil příliš silných slov k popisu reality. Obří květ totiž láká své opylovače pachem. Snaží se napodobit smrad rozkládající se mršiny, na kterou rády usednou různé mouchy a masařky. Květ raflésie není otevřen déle než jediný týden. Za pár dnů se nevratně změní v hnijící hromádku rostlinného materiálu. Proto rostlina „spěchá“. V těch několika dnech kvetení musí dojít k opylení. Raflésie si tedy nemůže dovolit propást možnost opylení a především v počátcích květ vydává opravdu silný kalibr „vůní“. Když květ již odkvétá, pachové efekty se vytrácí na člověkem takřka nezjistitelnou míru.

Metrové květy raflésií jsou jednopohlavné. Rostlina tedy vytváří oddělené květy samčí a květy jen s pohlavními orgány samičími. Pro úspěšné opylení je tedy nezbytnou podmínkou, aby v dosažitelné vzdálenosti vykvetly současně samčí i samičí květy. Vzhledem ke krátké době kvetení to bývá málokdy. Ve většině případů tedy samičí květy nejsou oplodněny a nevyvíjí se plody. Tolik marnivé krásy příroda vytvoří a bez užitku…

Je-li však reprodukce úspěšná, uvnitř samičího květu se vyvine kulovitý plod s tisícovkou malých semen. Plod o průměru 12-15 centimetrů má dřevnatý nahnědlý povrch. Je naplněn jemnou olejovitou smetanově zabarvenou masitou hmotou, která obklopuje semena. Na základě několika vzácných pozorování se předpokládá, že semena rozšiřují po okolním pralese živočichové, především prasata, veverky, drobní hlodavci včetně pralesních krys a také rejskové. Takové šíření semen živočichy označujeme jako zoochorní. Semena raflésií při něm ulpí na tlapkách a srsti malých zvířat, která slídí ve velkém květu po potravě (většinou po mouchách a jiném hmyzu). Mnozí hlodavci se zřejmě také přichází nažrat masité hmoty v samotném plodu. Možný je rovněž nejspíš přenos semen i na kopýtkách prasat nebo dalších větších kopytníků, ovšem podmínkou takového šíření je situace, kdy dotyčný živočich šlápne do zahnívajícího květu s plodem. Zvířata s nalepenými semeny raflésie musí bezpodmínečně tato semena otřít o stonek liány rodu Tetrastigma, aby došlo k přenosu na hostitele. Jak semena klíčí a vrůstají do pletiva liány není doposud známo. Z uvedeného je však zcela zřejmé, že největší květy na Zemi to s reprodukcí nemají v žádném případě jednoduché.

 

Hledání květů

Ale vraťme se ke květům. Dá se říci, že právě květy jsou to jediné, co je z raflésií možné vidět. Nelze je přehlédnout! Cihlově červené masité květy s menšími voskově bílými skvrnami dosahují průměru až 1,2 metru a hmotnosti do 10 kilogramů. Okvětní lupeny, kterých je pět, mají kožovitý vzhled a na jejich povrchu vystupují bílé skvrnky jako bradavice. Lupeny obklopují hluboký centrální kalich, na jehož dně stojí na podstavci kruhovitý disk. Na disku vyrůstají velké hroty, jejichž tvar je charakteristický pro každý druh raflésie. Pod okrajem disku jsou umístěny pohlavní orgány rostliny. Celý květ působí mysteriózním dojmem, jakoby byl odlit z plastu abstraktním umělcem, který popustil uzdu své fantazie.

Liána, na které raflésie parazituje, je v pralesích velmi hojná. A to je právě ten problém! Kdyby se réva rodu Tetrastigma vyskytovala vzácně, bylo by snadné nalézt i největší květy světa. Za této situace zůstává hledání raflésií v pralese hledáním jehly v kupce sena. O to více si cením i našich několika nálezů celkem čtyř druhů raflésií v tropických pralesích na Borneu, Sumatře a Malajském poloostrově.

Jak tedy hledat raflésie? To je právě to, co zřejmě nelze sdělit. Podmínkou je schopnost samostatného pohybu v hustém porostu deštného pralesa (bez mačety to v žádném případě nepůjde!) a alespoň minimální znalost révy, na které obří květy vyrůstají. Místa, kde se raflésie vyskytují, jsou v řadě lokalit v současnosti známa a někde také chráněna (např. v Sarawaku a Sabahu na severozápadě Bornea). Právě zde je největší šance květy nalézt. Trochu intuice a velkou dávku štěstí však při hledání raflésií bude potřebovat každý. Dá se jistě v řadě lokalit využít „služeb“ domorodého průvodce, pro kterého bude možnost dovést „hloupé bělochy k velké kytce“ snadným výdělkem (pokud ovšem bude vědět kam jít!).

 

Výskyt

Kam se za největším květem světa vydat? Odpověď je jednoduchá – do jihovýchodní Asie!  Rafflesia arnoldii byla popsána a dodnes se vyskytuje v centrální části Sumatry, nalezena byla ovšem i na západě Bornea. Vědci do současnosti popsali a nálezy potvrdili celkem 14 druhů raflésií a další 4 druhy označili jako sporné. Jediná Rafflesia arnoldii však dosahuje průměru květu přes metr, ostatní jsou poněkud menší. To jim však nikterak neubírá na impozantnosti ve vzhledu a výjimečného postavení v rámci celé rostlinné říše.

Areál rozšíření raflésií se rozprostírá na Malajském poloostrově (od jihu Thajska přes Malajsii k Singapuru), na jižních ostrovech Filipín (Luzon, Mindanao, Panay) a především na indonéských ostrovech Sumatra, Borneo a Jáva. Žádný ze 14 druhů raflésií neroste v celém areálu, většinou jsou jejich místa výskytu mnohem menší a izolovaná. Kupříkladu druh Rafflesia gadutensis byla doposud zjištěna jen na relativně malém území západního pobřeží střední Sumatry, Rafflesia micropylora roste pouze ve vrchovině nejsevernější provincie Sumatry, Rafflesia speciosa jen na ostrově Panay patřícímu Filipínám, Rafflesia cantleyi na ostrově Tioman a přilehlé části Malajského poloostrova a Rafflesii tuan-mudae vědci zaznamenali pouze na třech izolovaných pahorcích v severozápadní části Bornea.

Hostitelská liána a tedy i parazitující raflésie byly doposud zjišťovány především v primárních deštných pralesích nižších nadmořských výšek. Optimum výskytu leží zdá se mezi 100 a 700 metry nad mořem. Ojedinělé zjištění publikované v r. 1972 popisuje nález květu v 1800 metrech na hoře Lembuh v provincii Aceh na severu Sumatry, ovšem to je zřejmě hraniční hodnota výskytu.

Zajímavou skutečností je to, že mnohé druhy se vyskytují na několika místech vzájemně oddělených mořským průlivem. Například Rafflesia rochussenii roste v pralesích západní Jávy i celé Sumatry a R. hasseltii ve střední Sumatře a také na Malajském poloostrově. Největší Rafflesia arnoldii má sice těžiště výskytu v centrální části Sumatry, ale zjištěna byla i na západě Bornea. To je překvapivé, zvláště když si uvědomíme poměrně komplikovaný způsob jejich rozmnožování a šíření semen. Jako vysvětlení se nabízí možnost přenosu spor na peří migrujících ptáků přeletujících mořské průlivy. Pravděpodobné může být i šíření po souši v relativně nedávné minulosti, kdy v dobách ledových poklesla hladina oceánů do té míry, že kupříkladu Borneo i Sumatra byly spojeny s Asií (resp. Malajským poloostrovem) pevninským mostem.

 

Atrakce nebo ochrana?

S likvidací deštných pralesů pochopitelně ubývá i životního prostoru pro tyto rostlinné obry. Domnívám se ovšem, že bezprostřední nebezpečí vyhynutí žádnému ze čtrnácti druhů raflésií v současnosti nehrozí. Nejcennější partie zachovalých deštných pralesů jsou ve všech zemích, kde raflésie roste, nějakou formou chráněny. Pralesy jsou sice dnes již jenom izolovanými zelenými ostrovy uprostřed zemědělských ploch, plantáží olejových palem a mezi rýžovými poli, ale dosud existují. A to je dobře.

Přesto květům hrozí i přímé nebezpečí! Na mnoha místech severního Bornea je velký podíl obyvatelstva čínského původu. A Číňané květy raflésií vyhledávají jako prostředek lidové medicíny. Kuriózní vzhled obřích květů vede také k velkému zájmu ekoturistů – a ne každému stačí fotografie „já a největší květ světa“…

Řada lokalit dnes profituje ze skutečnosti, že „má“ raflésii. Platí to např. o rezervacích Batang Palupuh nedaleko turistického centra Bukittingi ve střední Sumatře nebo Tambunan na severu Bornea, kde dokonce otevřeli samostatné informační centrum. Komerční dokonalosti ovšem dosáhli v národním parku Gunung Gading na severozápadě Bornea, který byl vyhlášen v místech izolovaného výskytu vzácné Rafflesie tuan-mudae. Jakmile rančeři naleznou kvetoucí raflésii, dají zprávu do informačního střediska v hlavním městě provincie Sarawak Kutchingu a zde se již postarají o propagaci a zvýšenou návštěvnost parku.

Ochrana raflésií je nejjistější v plošně rozsáhlých národních parcích jako jsou kupříkladu Gunung Leuser na severu Sumatry, Ujung Kulon na Jávě, Taman Negara v Malajsii, Khao Sok na jihu Thajska nebo Kinabalu na severu Bornea. V roce 2002 se podle průzkumů nacházelo z 83 známých bornejských lokalit raflésií 44 lokalit v územích státem chráněných. Většina druhů raflésií byla také v roce 1997 zařazena do Červeného seznamu ohrožených rostlin IUCN v kategoriích „ohrožený“, „zranitelný“ nebo „vzácný“. Malajská vláda šla ještě dále a zcela logicky prohlásila za chráněnou nejen raflésii, ale také její hostitelskou liánu, bez níž by největší květy na světě nemohly existovat. Snad je tedy optimismus na místě.

© Vladimír Lemberk