13 Zář 2018

Co vám přichystají návraty?

Hrozně nerad se někam vracím. Vůbec nejhorší jsou návraty na místa, kde vám bylo hezky. Každý, kdo hodně cestuje, to zná – prožijete fantastickou dovolenou na malém ostrově v Thajsku a vrátíte se domů plni nádherných zážitků a vzpomínek. Vzpomínky postupně ale vytěsní z paměti to nepříjemné a zůstane jen přibarvená iluze, že „vše bylo super“. Po roce se tedy vrátíte a ejhle: ostrov má špinavé pláže, v postelích jsou štěnice, jídlo vůbec není levné a tolik lidí nepotkáte ani na Václaváku. Zkrátka jste zklamáni.

To je ten subjektivní faktor, kdy si za prožité zklamání můžete do určité míry sami, protože si ve vzpomínkách idealizujete prožitou realitu.

Existuje ovšem i objektivní stránka problému, která zahrnuje prostou skutečnost, že vše se vyvíjí a mění. Nevstoupíte totiž dvakrát do stejné řeky, jak poznal už kdysi dávno klasik. A tady při cestování hraje obrovskou roli právě samotné cestování – za to, že se celá řada zemí (a jejich obyvatel) mění v očích návštěvníků k horšímu mohou právě samotní cestovatelé, hlavně však jejich stále rostoucí počet. Vzpomínám na první cesty na Srí Lanku před dvaceti roky, kdy lidé na pobřeží i ve vnitrozemí byli rádi, že vidí cizince. Od té doby jsem zde byl asi čtyřikrát, na řadě míst je turistů více než místních a postoj domorodců k návštěvníkům se změnil v ryze „ekonomický“. To se, ať chcete nebo nechcete, projeví v celkovém dojmu. Už to zkrátka není takové, jako kdysi.

Taková nepříjemná zkušenost se vám ovšem nestane, pokud se nebudete vracet a z každé země a navštíveného místa si ponecháte jenom ten první, nejsilnější, dojem a vzpomínku.

K tomuto poznání jsem dospěl již dávno a snažil se jím řídit. Červík pochybností však hlodal a já podlehl pokušení – vrátil se.

Byl to návrat po čtvrtstoletí, na ruskou Sibiř, do pohoří Altaj. Říkal jsem si, že tak odříznutý a liduprázdný kraj nepřející lidské civilizaci do té míry, že sem již ruští carové (a později komunističtí pohlaváři) posílali nepohodlné lidi do vyhnanství, se přece nemůže změnit. A nestačil jsem se divit.

Ostatně, mohu to dokumentovat několika fotografiemi stejných míst, které od sebe dělí 25 let. Cesta tehdy, s batohem na zádech, do liduprázdné divočiny, přes zaledněné hřebeny až na mongolské pláně, byla krásná. Připadali jsme si jako objevitelé a potkali za celou cestu jen asi deset lidí – vše byli Altajci, pastevci na stepi nebo lovci v tajze. Sovětský Svaz se tehdy čerstvě rozpadl a lidé nejspíš měli úplně jiné starosti než jezdit někam „kde příroda vládne“.

A letos? Bylo potřeba povolení do pohraničního pásma. Přístupová cesta byla rozšířená na dva pruhy, krásně asfaltová a jezdily po ní kolony náklaďáků – přivážely zboží až z Číny. Ve vesnicích bylo více ubytoven než obytných domů – takové množství „rekreantů“ sem prý v posledních letech přes léto jezdí. A jejich počty stoupají, proto rostou nové a nové domy a zakládají se nová letoviska. Altaj je prý v Rusku velice populární! Naprostá většina návštěvníků však naštěstí zůstává v dosahu asfaltky a do hor jdou jen ti „odvážnější“. I tak nás u Šavlinského jezera, obklopeného čtyřtisícovými horami, bylo asi 100. A pro tolik lidí už se vyplatí zřídit pravidelnou dopravu – na koňském hřbetu sem tedy pronikly i obézní Rusky, které by sem nikdy samy nedošly. A bylo zde k mání pivo a další zboží! No, taky jsem si samozřejmě koupil, přiznávám. Usrkávajíc zlatavý mok jsem v skrytu duše vzpomínal na dobu před čtvrtstoletím, kdy tu stál jen jediný stan (ten náš) a v okolí nikde nikdo. Hory však zůstaly krásné a přinesly mi stejnou porci pozitivních vjemů a endorfinu do žil, jako před 25 lety. Rozkvetlé louky, ledovce, za hřebenem pasoucí se jaci a dvouhrbí velbloudi, pozitivní energie vůkol… Poznával jsem a fotografoval stejné kameny jako kdysi. Pocit svobody, vlastní síly, kamarádství – za to ten návrat rozhodně stál!