Na návštěvě u Nováků

Na světě žije v současnosti pouhých asi 80 rodin horských goril. Jedinou oblastí, kde se s nimi můžeme setkat, jsou horské pralesy na pomezí Ugandy, Rwandy a Demokratické republiky Kongo. Některé gorilí rodiny byly před nedávnem tzv. habituovány, tedy jsou dnes na lidi zvyklé a návštěvy turistů jim nevadí. Jsou to pořád zvířata divoká, rozhodně ne ochočená! V Ugandě je takto možné organizovaně navštívit 15 gorilích rodin. Není divu, že si strážci národního parku Bwindi, kde horské gorily žijí, každou rodinu pojmenovali.

Měl jsem v uplynulém roce možnost navštívit celkem 3 rodiny. Soukromě jsem si je pojmenoval Novákovi, Milerovi a Holečkovi, to aby se mi to nepletlo 🙂 Nebudu zabíhat do podrobností, ale s gorilami je to jako s lidmi – někteří jsou pohostinní a návštěva v jejich domácnosti je příjemná, jiní jsou zase neteční, bez radosti, a čas vymezený k návštěvě doslova protrpí obě strany – domácí i hosté.

Nejpříjemněji mi bylo u Nováků. Jejich děti se všemožně snažily, aby se návštěvníci ani okamžik nenudili, a předváděly všelijaké kotrmelce, přemety ve větvích, legrační pěstní souboje a honičky. Vrcholem zábavy bylo „vystoupení“ nejstaršího syna, který sice ještě nebyl ani na prahu puberty, ale přesto už se snažil chovat jako „starý stříbrohřbetý samec“, pán celé rodiny. Bušil si malými pěstičkami do hrudi a všemožně se snažil na sebe upoutat naši pozornost. Paní Nováková jen v poklidu kojila své nejmenší, sotva tříměsíční mimino a u toho se krmila listím a větvičkami oblíbeného keře. Po očku sledovala průběh návštěvy a dohlížela na to, aby se hostům dostávalo všeho důležitého. Pan Novák, obrovský samec s mohutným břichem (jak se na pána rodu sluší), podřimoval po nedělním obědě, občas se podrbal na břiše, udělal si pohodlí, mrknul na svou rodinku i účastníky návštěvy, a pokračoval v důstojném odpočinku. Pak se naráz zvedl, přišel skoro až ke mě, pohlédl mi z metru do očí a znovu se šel uložit. Děti se mezitím prohnaly mezi námi a v zápalu hry si ani nevšimly, že mám rozkročené nohy – jedno s gorilích dětí mi brklo o nohu a skulilo se z kopce dolů v dokonalém parakotoulu.

Když se návštěva chýlila ke konci a došlo na loučení s posledními vzájemnými pohledy do očí, pocítil jsem zřetelný smutek na obou stranách. Ten pohled paní Novákové si budu pamatovat do konce života. Z jejich očí se dalo zřetelně číst: „Nechoďte ještě, bylo mi tu s vámi tak hezky…“

Nebo měl její smutný pohled jiný význam?