Výlet do starých časů



Mám rád staré věci. Dýchá z nich jistota, že tu nebyly zbytečně. Jsou použité, osahané, odřené a odložené. Možná je v nich i lítost, že dlouho někomu sloužily a teď nemohou. Přitahují mě a vyhledávám je. Mám doma  i dva staré zeměpisné atlasy. Ten starší pamatuje mocnáře Františka Josefa  –  fialových čar, označujících hranice je v něm málo. Mladší byl vytištěn za první republiky. Obrys Československa je v něm důvěrně známý, chybí půlící čára se Slovenskem a na východě se přimyká neobvyklý „ocásek“. V ocásku je nápis Země Podkarpatoruská.

Také staré časy mám rád. Nejsem staromilec, ale hodně cestuji a cestování za starých časů bylo snadnější. Pravda, letadla, která vás za pár hodin dopraví na druhou  stranu planety, ještě neexistovala. Ale zato bylo méně hranic a států. A tak dostat se dnes na Podkarpatskou Rus, do kraje pralesů a horských polonin, není zdaleka tak jednoduché, jako před 60 či 70 léty.

Ze všeho nejraději mám staré krajiny. Zapomenuté země, kde lidé díky pomalému hospodářskému rozvoji nestihli zničit přírodu. Většinou nestihli zničit ani hezké vztahy mezi sebou a dobrotu v sobě. Žijí skromně a pomalu.  Řekli bychom – postaru – často ani netuší, že lze jinak. Žijí stejně, jako v dobách zobrazených v mých dvou historických atlasech. Očekával jsem, že Zakarpatskou oblast Ukrajiny, tu zem Podkarpatoruskou z časů Nikoly Šuhaje loupežníka, zastihnu právě takovou. O tom, proč někde taková  opravdu byla a jinde vůbec ne, bych vám rád vyprávěl.

 

*     *     *

Heslo o poroučení větru a dešti platilo v celé bývalé sovětské monarchii. Hospodářské výsledky budování komunismu musely být viditelné před světem i vlastním lidem. A to za každou cenu. I za cenu, kterou budou muset platit človíčci dosud nenarození  – za cenu ekologických katastrof v přírodě, morálce a lidských duších.

Karpaty zasahující také na Ukrajinu byly nejvyšší horskou oblastí evropské části bývalého Sovětského Svazu (Goverla byla se svými 2061 m nejvyšší horou evropské části SSSR). Přirozené lesní porosty Karpat byly a jsou dodnes obrovským bohatstvím. Původní obyvatelstvo nepůsobilo (ještě před rozkazem: „Kácet!“) tak rozsáhlé škody. Pravda, stavělo ze dřeva, topilo dřevem a vypalovalo les na horní hranici výskytu za účelem získání pastvin. Toto extenzívní využívání lesů však  nevedlo k rozsáhlým a nevratným změnám. Proto přirozené bukojedlové a horské smrkové pralesy nejsou v Zakarpatské  Ukrajině až takovou vzácností. Potěší každého, kdo dokáže ocenit jejich hodnotu a vzácnost.

Bučiny z jara kvetou kandíkem a zní zpěvem lejska malého, v létě kladou do  starých odumřelých buků svá vajíčka vzácní tesaříci Strangalia thoracica. V horských  smrčinách hnízdí nenápadný datlík tříprstý a večer tam vrčí letící tesaříkovití brouci  Tragosoma depsarium. Ano, i dnes lze v ukrajinských Karpatech najít místa, kde z travnatého hřebene vidíte na všech světových stranách jen nekonečné lesy. Modré  hluboké lesy, které nikde kam oko dohlédne nehyzdí paseka ani mýtina.

Stačí se ale přesunout o 10 km dál a je všechno jinak. Dřeva je potřeba stále víc a tak se těží. Nerozumně, necitlivě a bezhlavě: čím víc, tím lépe. To platí pro oblasti, kam se lze dostat, kde byly údolími vybudovány lesní úzkokolejky. Pohled na holé vykácené stráně je neveselý a chtě nechtě vyvolá vzpomínku na domov a naše sudetská pohoří. Odlesnění takového rozsahu, které jsme zastihli např. v severní části poloniny Svidovec, povede jistě ke známým důsledkům (půdní eroze a smyv půdy, změna vegetačního krytu, zoocenóz, vodního režimu  …). My jsme to již v naší zemi poznali, ale sytý hladovému nevěří – každý si pravděpodobně stádium ničení vlastní přírody musí zažít sám, aby si uvědomil její cenu. Lidé jsou nepoučitelní všude na světě.

O něco optimističtější situace je v nejvyšší zakarpatské polonině Černá hora.  Zde byl v roce 1968 vyhlášen „Karpatský zapovednik“ (12 672 ha), který je od roku 1980 rozšířen a pojmenován „Karpatský národní park“ (50 300 ha). Pokrývají ho přibližně z 80 % původní přirozené lesy, ochranné  pásmo parku zasahuje i do vrcholových partií hřebene Černé hory (Goverla 2061 m).

Právě travnaté hřebeny polonin nám přinesly další nadšení i zklamání. Že bude horní hranice lesa uměle snížena vypálením a vykácením (z asi 1500 m nad mořem na  místy až 1250 m) a keřové porosty subalpínského pásma (jalovec chvojka, borovice kleč, olše zelená) odstraněny podobně, jsme čekali. Poloniny byly donedávna využívány pro pastvu. Záměrně užívám minulý čas, protože sovětské vedení nepovažovalo pastevectví v horách za dost produktivní. A tak dnes po horských  pláních jezdí nákladní automobily (samozřejmě ne po cestách, ale jak se řidiči zlíbí) a svážejí seno. Nevěřili jsme vlastním očím, ale skutečně: v létě se alpínské louky sekají, suší a senem se krmí krávy a ovce ve velkochovu pod horami. Je to paradoxní, ale zároveň vynikající způsob, jak zaměstnat co nejvíce lidí a provozovat živočišnou výrobu co nejnákladněji. Nebo že by ekologické opatření na záchranu alpských luk?

A na některých poloninách dokonce fenomén současné doby: rozvážení turistů po horách a vyhlídkových vrcholech džípy a čtyřkolkami! Nikdo nemusí udělat ani krok a může si zaplatit vyjížďku po horských hřebenech… Zdá se mi to poněkud zvrhlé. Jakoby naráz nebylo limitů a každému je dostupné naprosto vše. Jak může vypadat výlet do hor po „ukrajinském způsobu“? Nevíte? Přijedete do hor svým autem, na parkovišti přestoupíte do džípu a necháte se vyvézt až na hřeben či dokonce na vrchol do výšky 1600 metrů, tady vystoupíte a vyndáte si piknikovou tašku, na trávě se najíte, popijete i vodku a zase se necháte svézt dolů. Bez potu, bez zadýchání, bez zásluh…

Ne všude je to ovšem tak zlé. Na hřebeni černohorské poloniny jsme si připadali jako v divoké severské tundře – po travnatých pláních poletoval kulík hnědý a z keřových  porostů subalpínského pásma nám zpíval slavík modráček. Černá hora se nám líbila nejvíce. Ovšem až na prázdné konzervy a střepy na vrcholu nejvyšší hory Goverly.

Z předchozích řádků lze snad vytušit, že stav přírody Zakarpatské Ukrajiny (i vztah lidí k ní) nelze zhodnotit jednoznačně. Je přirozená i zničená, pestrá i přetvořená, zpívá i pláče. Nelze napsat, že většina lesů je dosud původních, když není jisté, že to za rok bude ještě pravda. Řeky stékají z hor křišťálově čisté, ale pod většinou velkých  vesnic a měst to už tak není.

Zakarpatská Ukrajina je kraj neomezených možností, kde je možné snad úplně vše. Žít s rodinou a osmi dětmi ve dvou cimrách roubené chaloupky pod horami nebo v paneláku na sídlišti v Užhorodě. Dřít od slunka do slunka v lese při kácení stromů nebo  šmelit a vekslovat s cizí měnou na slovenské či maďarské hranici. Žít celý život na  vesnici a mít základní vzdělání nebo překonat zažité zvyky a odstěhovat se tam, kde  jsou školy a snadnější výdělek. Opustit na dlouhé měsíce děti a ženu a pracovat v Čechách jako pomocný zedník nebo zůstat a pravidelně chodit do kostela jako chudý leč pokorný křesťan.

Jisté je, že Ukrajina má nyní rozhodnutí, kterou cestou se dát, ve svých rukách. Už méně jsem si ovšem jist, zda jsou lidé, na nichž leží tíha této volby tak zkušení a moudří, aby vybrali tu správnou. Vlastnictví jaderných arzenálů ani členství v Severoatlantické alianci (o EU ani nemluvě) jejich problémy určitě nevyřeší. Vše se tu ale mění. Vím naprosto jistě, že jsem přijel za pět minut dvanáct, že bych za nějaký  ten rok už staré časy Nikoly Šuhaje na Podkarpatské Rusi nespatřil.

MŮŽE SE VÁM LÍBIT