Jedno jediné ráno…

Někdy stojí za to žít život jen kvůli jedinému setkání s „osudovým“ člověkem, kvůli jedinému mateřství, kvůli gestu, činu, slovu nebo veřejnému vystoupení, které změní běh dějin, jen kvůli jedinému okamžiku, který změní celý život jednoho nebo i více lidí.

A to se vám nemusí přihodit pouze v životě, ale také na cestě. Stejně tak stojí za to putovat horami kvůli jedinému ránu…

Vyrazili jsme na Ťanšan a procházeli pětitisícovým pohořím plným krás. Ten den nás nepřízeň počasí zastavila u jezera Ala kol v nadmořské výšce 3600 metrů. Hustě pršelo, výrazně se ochladilo a brzy začalo sněžit. Bylo teprve po obědě, ale nešlo jít dál. Postavili jsme tedy stan a strávili celé odpoledne posloucháním bušení dešťových kapek nebo šustěním sněhových vloček dopadajících na plátno tropika. Klepali jsme kosu přes den, ale pochopitelně i přes noc. Ale přesto to všechno trápení stálo za to! Po noci totiž přišlo ráno a po přechodu studené fronty slunečný den. To ráno si budu pamatovat do konce života. Zcela průzračný vzduch s viditelností desítky kilometrů a všude kolem nás velehorská nádhera: ledovce, balvany, červené lišejníky, kvetoucí modré hořce a tyrkysové jezero. Nadechl jsem se zhluboka a ostrý mrazivý vzduch mě „řízl“ do plic. Z okolních hřebenů ve výšce přes 4000 metrů jsem se na vše díval s nadhledem. Kéž mi podobný nadhled vydrží co nejdéle (hlavně při pročítání aktuálních zpráv :-).