Modla jménem kolibřík

Zamiloval jsem se do kolibříků…

Sám nevím proč a neumím si to vysvětlit. Snad proto, že tito ptáci popírají fyzikální zákony. Létají s neuvěřitelnou rychlostí (počítáno vzhledem k jejich miniaturní velikosti), hned dopředu, pak zase pozpátku, pak střemhlav kolmo vzhůru až kamsi, kde se ztrácí lidskému zraku v oblacích.

Snad je miluji pro jakousi barevnou neuchopitelnost – jejich peří se leskne a tak velice záleží na úhlu, pod kterým na ně dopadají sluneční paprsky: chvíli jsou leskle zelení, pak otočí hlavou a naráz se objeví jejich oranžově zlatá náprsenka, pak hlavu skloní a vaše oči mohou sledovat jejich fialově lesklé čelo. Prostě barevná nepopsatelnost.

Při svém hektickém způsobu života potřebují notnou porci potravy – sladkých šťáv z květů. A tak téměř celý den létají z květu na květ a sají dlouhým zobákem. Při tom se třepotají na místě a křídly při tom mohou mávnout až neuvěřitelně rychle –  90x za sekundu! Proto jim srdce tluče až tisíckrát za minutu.

Mám je rád určitě i proto, že vůbec není jednoduché tyto neklidné a neposedné miniatury vyfotografovat. Dostat malého ptáčka s nevypočitatelnou dráhou letu do hledáčku, nastavit dostatečně „krátký čas“ závěrky a hlavně správně a včas zaostřit… Těch faktorů a „komplikací“ je hned několik a jen málokdy se sejdou všechny podmínky ve stejnou chvíli na jednom místě.

Prostě – kolibříci jsou velká výzva! Miluji je!