Kečak – pět hodin v transu
Umíte si představit, že byste šli do divadla, herci by se dostali do transu a hra by trvala rovných pět hodin? Bez přestávky! Že ne? Ani se nedivím… Na indonéském ostrově Bali to však není nic neobvyklého.
* * *
Kečak je tradičním balijským divadelním představením, něco na pomezí tance a činohry, vlastně svérázná adaptace historického eposu Rámajána (v překladu „Příběh života Rámova“). Tento tradiční starověký epos se z Indie dostal na Bali již v prvních staletích našeho letopočtu. Byl to takový „souputník“ hinduismu – ve stejné době se na ostrovy Indonésie rozšířilo z Indie i náboženství. Hinduismus byl ovšem v této části světa později převálcován rychle se šířícím islámem (v 16. století) a jako zázrakem se z celého indonéského souostroví zachoval pouze na ostrově Bali. A to včetně kečaku!
Kečak se obvykle hrával při slavnostních příležitostech na chrámových nádvořích nebo vesnických návsích, kde se kolem herců a tanečníků shromáždili diváci. I dnes je proto pro tento divadelní kus potřeba docela rozlehlé jeviště, nejlépe kruhového půdorysu, kolem kterého se tísní dav diváků. Kruhový půdorys jeviště je naprosto zásadní skutečností a podmínkou. Kečak se totiž odehrává ve třech soustředných kruzích! Uprostřed hoří mohutná pochodeň a kolem ní na malé ploše probíhá činohra. Pestře až kýčovitě nazdobení herci představují jednotlivé epizody z Rámova života tak, jak je známe z eposu Rámajána. Obvodový kruh představují diváci. Ten střední kruh, prostor mezi herci a diváky, je v kečaku jednoznačně nejdůležitější. Právě tady se nachází „opičí vojsko“ – početná skupina mladých mužů oblečených jen do půl těla a v saronzích omotaných kolem boků. Právě tento z půlky těla nahý mužský sbor je tím určujícím, co dalo kečaku nejen naprosto unikátní a extatický charakter, ale také jméno! Ti muži totiž doprovází herce rytmickými štěkavými výkřiky „Kečak, kečak, čak čak čak čak, kečak …..“, při tom se do rytmu kývají, v transu natahují ruce, gestikulují, vstávají a lehají si, zkrátka nezaměnitelně dotvářejí atmosféru kečaku. Bez této mužské vokální složky by to byla jen „obyčejná“ činohra, ale s těmito muži se epos Rámajána ocitá v naprosto jiné dimenzi – a herci v transu.
Muži v kečaku symbolicky představují opičí vojsko, které bojuje se zlým démonem Rávanou. Při divadelním představení několikahodinového a pro Evropana dosti nudného eposu Rámajána jsou tito neustále křičící a pohybující se muži tou nejaktivnější, nejhlučnější (a nejzajímavější) částí vystoupení. Až stovka mladých polonahých mužů sedí těsně jeden vedle druhého v tureckém sedu a vytváří velký neustále se pohybující a křičící kruh kolem centrálního jeviště s hořící pochodní a herci. Máváním paží, rytmickými výkřiky „kečak, kečak“, pohybem a opakovaným vstáváním jakoby vytvářeli „mexickou vlnu“, ulehnutím, natažením paží s vějířovitě roztaženými dlaněmi a kýváním trupu vytváří fantastickou, energií nabitou a až třeskutou atmosféru. Budete-li vnímavě sledovat, snadno té atmosféře podlehnete a třeba se také dostanete do transu…
Chvíli chaos, chvíli organizace a řád, asi jako v opičí tlupě. Změť štěkavých výkřiků „čak čak čak čak čak čak, kečak kečak, čak čak čak“ je vlastně imitací řeči opic. Mužské „opičí vojsko“ je sice součástí děje Rámajány, v představení však jakoby žije vlastním životem. Má vlastní vůdce, kteří nenápadně řídí rytmus pokřiků i měňavkovitě se přelévající lidskou masu. I když to tak na první pohled nevypadá, v té změti těl má každý svou úlohu a roli. Vůbec se nedivím, že po pár minutách kečaku jsou muži z opičí armády zcela zpocení – chvíli neposedí a při opakovaných vstáváních (aby uctili božstva vesnice) a ulehnutích (aby se jim vzdali) vydají za celý večer obrovskou spoustu energie. Pravidelně se stává, že mnozí v průběhu extatického představení upadnou do stavu jakéhosi transu či extáze. Na závěr kečaku právě tito muži v transu přecházejí bosýma nohama po žhavých uhlících, které na podlahu jeviště v pravou chvíli vysype inspicient. Snad aby tím dokázali, že se v průběhu kečaku dokázali dostat do náležitého transu nebo jen pro umocnění celkového dojmu z představení. Rozhodně to korunuje celý zážitek a možná i proto se vyplatí divákům čekat dlouhých pět hodin na samotný závěr.
Praktické informace: Na kečak se můžeme nejsnadněji vypravit v balijském městě Ubud. Téměř každý den (ve vrcholné sezóně, tj. v červenci a srpnu) nebo alespoň jednou do týdne (v období dešťů, tj. v prosinci až únoru) zde předvádějí kečak od 19:00 hodin hned ve dvou chrámech: Dalem Temple a Padang Tegal Kaja Temple, občas i jinde (např. Taman Sari Temple, Batukaru Temple aj.). Vstupné činí 75.000 – 90.000 IDR (cca 120-150 Kč) a o termínech i místu představení se zájemci mohou dozvědět např. na webu www.nowbali.co.id. A důležitá informace na závěr: představení pro turisty je zkráceno na snesitelnou 1,5 hodinu!
Vladimír Lemberk
