Toradžové – potomci mimozemšťanů

Torajové

Torajové (čti toradžové) jsou jedním z původních kmenů obývajících vnitrozemí ostrova Sulawesi. Žijí dodnes v typických dřevěných domech zvaných tongkonany, jejichž sedlovité střechy připomínají obrovské lodě a mají tvar buvolích rohů. Vchody domů jsou vždy umístěné na severní straně, tedy ve směru, ze kterého měli přijít předkové Torajů. Podle jedné z tradovaných legend připluli tito první obyvatelé na lodích ze severu, a protože neměli kde bydlet, využili svá plavidla jako dočasný příbytek – proto zřejmě tvar střech domů již po staletí připomíná trupy lodí.

Domy i sýpky na rýži jsou postavené vždy v řadách naproti sobě, stojí na mohutných sloupech a bývají pestře zdobené přírodními barvami:

červená je u Torajů barvou krve a symbolem lidského života,

bílá je barvou masa a kostí a symbolizuje čistotu,

černá symbolizuje smrt a temnotu,

žlutá symbolizuje požehnání a sílu.

Červenou a žlutou získávají Torajové jako hlinku ze země, bílou drcením vápence a černou ze sazí. Mimo barev bývají tongkonany zdobeny vyřezávanou hlavou buvola a také řadou jeho rohů.

Buvol hraje v životě Torajů nesmírně důležitou roli. Je symbolem bohatství a početnosti rodiny, ale podle tradice také doprovází nebožtíky do „Země duší“ Puya, která se nachází kdesi na jihu ostrova Sulawesi. Bizarní pohřební obřady a několik dní trvající pohřební slavnosti jsou vyvrcholením života celé domorodé vesnice. Torajové pohřbívají své příbuzné nejčastěji do vysoko umístěných skalních hrobů a to ve společnosti dřevěných figurín. Tyto loutky, zvané „tau-tau“, jsou vyřezány přesně podle tělesných rysů zemřelého a jsou také oblečené do jeho oděvu. Torajové totiž věří, že kdyby se zemřelí chtěli vrátit na svět, který opustili, použijí oči a oblečení právě ze své tau-tau.

Než je však zemřelý uložen do hrobu, uplyne dosti dlouhá doba. Jeho tělo je nabalzamováno a mrtvola je na několik měsíců uložena ve vyhrazené části domu. Zbytek rodiny se k mumii chová tak, jakoby nebožtík dosud žil, mluví s ní a denně ji nosí jídlo i pití. Tato dlouhá doba mezi smrtí a pohřbem je navíc nutná i k tomu, aby pozůstalí nashromáždili prostředky pro uspořádání velkolepého pohřbu. Pohřební slavnosti trvají několik dnů, je jim přítomno často několik set hostů a v jejich průběhu jsou rituálně obětováni nejsilnější buvoli a prasata. Čím více buvolů je při pohřbu zabito, tím výše v pomyslném kastovním systému nebožtík stál. Při obřadech, které do země duší vyprovázejí členy těch nejvýznamnějších rodů, se zabitá zvířata počítají na stovky. Součástí obřadů jsou ovšem také vystoupení tanečníků v domorodých krojích, dlouhé proslovy řečníků, zpěvy a samozřejmě jídlo.

Ostatky zemřelého jsou ukládány buď přímo do vytesaných skalních hrobů nebo do přirozených jeskyní, často však do vyřezávaných dřevěných rakví stylizujících tělo buvola. Tyto rakve pak bývají spolu s loutkami „tau-tau“ umístěny vysoko na skalní stěně. Zemře-li dítě, je v kmeni mohutného stromu vyříznut otvor, ostatky jsou uloženy do vydlabané dutiny a otvor je znovu zakryt tak, aby vyříznutý díl kůry a dřeva srostl. Dítě i strom se tak symbolicky znovu vrací do života.

Torajové se dělí na dvě etnograficky odlišné skupiny, na tzv. západní Toraje, obývající horskou oblast v okolí městečka Mamasa, a východní Toraje žijící v kotlině u měst Rantepao a Makale. Obě skupiny se navzájem poněkud liší jazykově, ale také architekturou – západní Torajové staví tongkonany plošší, rozložitější, s více přesahujícím štítem, východní své domy zase více zdobí vyřezáváním a hlavně barvením.

Ještě v relativně nedávné době první poloviny 20. století se Torajové věnovali lovu lebek. V té době zde působil Čech dr. Cicvárek, který ve své třísvazkové knize o Indonésii doslova napsal: „Torajové ještě někdy někomu uříznou hlavu jen tak pro štěstí, jako Dajakové, ale jsou při tom méně ceremoniální a odbudou to tišeji, když ji přinesou“. Lidojedství vymýtili teprve Holanďané, kteří vnitrozemí Celebesu dobyli v prvních desetiletích 20. století a lov lebek v té době oficiálně zakázali. Svým příchodem Holanďané navíc otevřeli dveře misionářům, kteří „měli s Toraji vcelku dosti práce“. Ke křesťanské víře se kupříkladu ještě v roce 1950 hlásilo pouze deset procent Torajů. Křesťanství se misionářům sice postupně prosadit podařilo, ale původní zvyky tohoto zajímavého národa zcela vymýtit nedokázali.

 

Potomci mimozemšťanů

Při pohřebních slavnostech Torajů zaznívají velmi často písně a verše, které svým textem nenechají nikoho na pochybách, kde hledá tento domorodý kmen z rovníkového ostrova Sulawesi své kořeny. „První z našich předků sestoupil z vesmíru, naši praotcové z doby za hranicemi vzpomínky přiletěli ze vzdálených hvězd“, rytmicky zpívají své epické texty pestře oděné sbory zpěváků. Průvod krojovaných účastníků tradiční pohřební slavnosti k tomu v řadě nebo v kruhu podupává, tančí a v rituálech opakuje dávnou mytologickou legendu Torajů.

Sedím na bambusové lavici na pódiu určeném pro řadové účastníky pohřbu. Koná se na kýčovitě vyzdobeném prostranství uprostřed obce Sadán. Muž v modročerném sarongu se žlutou pletenou čepicí se ke mě naklání a nečekaně začíná vysvětlovat:

„Před padesáti generacemi sestoupili ze souhvězdí Plejád na Zemi naši předkové vedení bohem Tamborolangim. Přiletěli na hvězdných plavidlech, která měla stejný tvar, jako mají naše současná obydlí – tongkonany. Dali vzniknout celému národu Torajů. Božští předkové čekají na Plejádách dodnes na návrat každého z nás. Smrt je teprve počátek našeho nekonečného hvězdného života v říši Puya. Aby se však duše zemřelého dostala do této vysněné říše, musí pohřeb probíhat přesně podle předepsaných náležitostí, které tu jistě uvidíš…“

Tanečníci vytvářejí kruh a v předklonu se zlehka dotýkají malíčky na rukou. Pomalu kruh roztahují, zpívají se zavřenýma očima ve stavu jakéhosi hypnotického vytržení a s rozmáchlými pohyby paží se rozbíhají do okolí. Symbolicky tak uhlazují „povrch neviditelného vodstva v prostoru“, aby ho nebožtík mohl překonat a vydat se ke hvězdám.

Zemřelému je třeba také přinést bohaté oběti, především zvířecí. Duše podříznutých buvolů, vepřů a kohoutů ho budou totiž doprovázet na jeho dlouhé cestě a zajistí mu propustku do vzdálené hvězdné říše. Krev teče při obřadu doslova proudem přímo uprostřed smutečních hostů.

Od okamžiku smrti se nesmí tělo nebožtíka dotknout země. Rakve je potřeba umístit co nejvýše, nejlépe do hrobů vysekaných v příkrých vápencových skalách. Sleduji se zatajeným dechem odvážný výstup šestice mužů po subtilní bambusové konstrukci. Soukají rakev do patnáctimetrové výšky, kde je pro ni nachystáno místo ve vysekaném skalním hrobě. Čím výš nad zemí, tím blíž ke hvězdám. O to snadněji bude nebožtík „vyzvednut“ ke své nebeské pouti.

Pod skalní stěnou s dvacítkou vysekaných hrobů se soustřeďují všichni účastníci pohřebních slavností. Pestrá směsice lidských typů, tváří, hlasů i svátečních obleků. Sbor zpívá zemřelému, jehož rakev právě soukají se značným úsilím nad našimi hlavami vyvolení muži otvorem do skalního sarkofágu: „Mezi tebou a námi stojí nyní hvězdy. Vystupuješ až k obzoru. Zvedáš se vzhůru jako palma. Vydáváš se na cestu k nebeským hvězdným říším. Tam nahoře se staneš rovný bohům.“

 

©  Vladimír Lemberk