Po čtvrtstoletí na Altaji

Začátkem 90. let jsme dvakrát cestovali do nejvyššího pohoří ruské Sibiře – na Altaj. Byly to, při tehdejších možnostech vybavení, navigace a map, docela dobrodružné výpravy do naprosté divočiny, navíc s horolezeckými “vložkami”. Ty cesty patří dosud k tomu nejlepšímu, co mě v životě potkalo.

Nápad vrátit se sem po čtvrtstoletí, s pěti křížky na hrbu, se zdál být zpočátku pošetilostí. Teď po návratu však už vím, že to byl nápad dobrý. Vidět znovu tu krásu, zažít znovu tu divočinu, přesvědčit se o tom, že “vše je na svém místě”, navíc v parádní partě osvědčených kamarádů, co víc si přát…